Arrivederci scuola!

Včera jsme měli poslední den školy – nezáviďte, taky se toho dožijete / jste se toho dožili a užili si to… Bylo to takové divné. Prakticky škola začala končit už ve středu, protože některé hodiny máme jenom obden. První rozlučková hodina byla ekonomie, ve které jsme stejně pracovali a pak si řekli tak čus a potom byla italština, během které jsme šli do bytu učitelky, Cristiny, a měli jsme kávu. Cristina je asi moje nejoblíbenější učitelka, je úžasná. Na škole dokonce studovala, byla v jedné z prvních generací. Je hyperaktivní, zorganizovaná a optimistická – super kombinace. Má doma obřího psa, boxera, který ale poslouchá na slovo:) Pamatuju si, že asi před dvěma měsíci jsem někam řídil dodávku, čekal jsem na křižovatce, už se mi uvolnila cesta a chtěl jsem jet a najednou jsem viděl Cristinu s obrovským psem a málem jsem měl infarkt:) Navíc se začala učit hrát na klavír, za což jsme ji všichni pochválili:)

Ve čtvrtek se ale loučilo na plné obrátky a navíc byli všichni v převlecích. Já jsem byl mafián

Ostatní byli ve všem možném, Sumiko byla celá v šedém a na hlavě měla sušák na ponožky, na kterém měla pověšené sušenky a na hrudi měla nápis “Eat me“. Takže se žádné meze nekladly.

Měl jsem na devět a první hodina byla fyzika, ve které jsme šli – jako snad celá škola – do baru Al Castel na kafe, na které nás pozvala. Pak jsme jí poděkovali za to, co nás celý rok naučila, ale jelikož nás toho moc nenaučila, tak jsme moc dlouho neděkovali… S ní to byla komplikovaná situace, začala učit na začátku Října, protože předchozí učitel se po jednom dni učení rozhodl jet domů. Sheema nastoupila do rozjetého vlaku a tak nějak na ní nezbylo kupé, zbylí učitelé se s ní moc nebavili, ona se nebavila s nimi a tak všelijak mno…

Potom jsem se loučil s Angličtinou, což bylo taky docela těžké. První jsme musel učitelku přemlouvat, abychom vůbec něco udělali, protože nikdo ostatní na to neměl chuť, chtěli tu hodinu prostě vynechat, šmejdi. No tak jsme šli k ní domů, bydlí ve Foresterii jako já, ale má NEUVĚŘITELNÝ výhled na moře a všichni čuměli jak bacil do lékárny (zdravím p. Dudovou). Pak jsme s ní tak různě diskutovali a dozvěděli jsme se, že příští rok nebude učit, že se bude věnovat jenom práci pro IB, které se věnovala už teď, je v IB velká ryba, ale bylo pro ní strašně vyčerpávající dělat dvě věci naráz.

Poslední poslední hodinou byla matematika, ve které jsme zase šli do baru Al Castel a učitel (Tony Guertchev z Bulharska) nám všem koupil zmrzlinu. Chvilku jsme se bavili tak o všem a pak už jsme šli na oběd, po kterém druhách připravili vodní bitku, které jsem se rozhodl nezúčastnit z několika důvodů. Ono se to na škole docela diskutovalo a já se prostě rozhodl, že to nestojí za to.

Naopak večer jsem šel na Faculty Frolics, což byla show, kterou pro nás udělali učitelé. Celé to zorganizoval další učitel matematiky Jean-Paul. Je strašně aktivní a pořád by něco organizoval, bohužel se ale často setkává s docela apatickým postojem ze strany dalších učitelů, což se stalo i tentokrát. Nakonec se mu ale podařilo několik z nich dokopat a výsledkem byla fajnová show s asi 10 skeči, která trvala kolem hodiny a půl. Bylo to poprvé, co učitelé po hoodně dlouhé době něco takového dělali, takže jsme si toho pořádně vážili. Až zpracuju fotky, tak tu nějaké dám, ať vidíte moje učitele v akci:)

No a pátek byl ve znamení spaní, balení a fajnové večeře s Godfrey W. Samuelem, což je náš učitel umění, se kterým jsem se docela sblížil. Je s ním hrozná sranda, pochází z Anglie a říká, že má 400 let:D a aji bych mu to věřil:D Oslavovali jsme konec zkoušek pro jeho studenty, které ho v poslední době strašně vyčerpaly. S uměním je to na škole tak celkově docela dobrodružné, protože se ředitel rozhodl, že příští rok nebude, protože škola na to nemá peníze, což je pravda. Z toho důvodu museli všichni studenti, jak druhách, tak prváci (kteří měli speciální roční verzi programu) dělat zkoušky, což bylo docela husté, protože jich celkem bylo asi 10, to znamená 10 výstav v 10 lokacích atd. Takže poslední dva týdny Godfrey a jeho studenti trávili dny a noci v Art Centre, aby dokončovali svoje práce a připravovali výstavu. Takže důvodům k oslavě bylo dost.

Na večeři jsme šli do restaurace Al Pescatore, která je hned v “centru“ Duina a jejíž majitele a kuchařku moc dobře znám, jsou to skvělí lidi. Často tam chodím na kávu a popovídat si. Měl jsem spešl bramborovou polévku, která vůbec nevypadala jako polévka ale spíš jako krém. Italové tomu ale říkají polívka.. divní no… Byla (Byl) ale výborná/ý a měl jsem k tomu ještě čerstvě upečené housky, takže super. Jako druhý chod jsme měli smažené vodní příšery, které byly kupodivu docela dobré! No a zakončili jsme to zákuskem na účet podniku. Platil Godfrey a šlo se spát, protože ráno jsem brzo vstával abych jel domů, o tom ale zase někdy jindy:)

Za týden na týden

Tak tak, za týden budu na týden doma! Ve škole totiž máme studijní volno = svaťák, a já se ho rozhodl strávit doma, protože si potřebuju od Duina na chvilku odpočinout, nabrat síly a studovat v klidu.

I když je hlavní studování, tak doufám, že se mi podaří i nějaký kulturní program = nebýt zcela asociální. Pokud máte nápady, tak se s nimi ozvěte:)

Uvidíme!

Praga - Caput Regni II.

Po opeře jsme se všichni vydali do hajan, protože v pondělí na nás čekal velký úkol. Jeli jsme totiž do Babic u Prahy, abychom navštívil Open Gate, což je ta škola, kterou založil pan Kellner, nejbohatší muž Evropy a kdo ví čeho všeho. S manželkou založili nadaci a tak nějak je napadlo, že by bylo cool postavit internátní školu na zelené louce. A docela se jim to povedlo!

Hned poté, co jsme vystoupili z autobusu nás přivítal zástupce ředitele pan Petr Chára s asi 6 studenty a zavedli nás do kampusu, který byl asi 5 minut pěšky od zastávky. Následovalo volání přírody a postupně všichni šli na záchod:D V jednom stádiu jsem vyfotil ty, což už měli volání za sebou spolu s našimi průvodci:

Potom začala Open Gate Tour. Podívali jsme se do jejich sálu, kde mají divadelní představení, do knihovny, kde mají hoodně dobrých filmů na DVD (a nějaké ty knížky, aby se neřeklo), dále jsme se šli podívat na jejich malou farmu a všichni jsme byli úplně vedle z oveček:

Při cestě do tělocvičny jsme to vzali přes běžecký okruh, kde jsem se dal s Bonganim závod:

Nebyl bych to ale byl Čech, abych si neudělal zkratku a nešmikl to přes umělý trávník: A tady už máme cílové foto:

Podívali jsme se i do jedné z jejich rezidencí. Všechno bylo pěkné, nové a Ikeácké, protože tam koupili všechen nábytek:D Dozvěděli jsme se, že si musí pokoj co dva dny uklízet a kontroluje to vychovatelka (to by u nás asi nefachčilo) a každý den mají hodinu povinného učení, kdy musí sedět v pokoji u stolu a pracovat (to už vůbec ne). Takže mají docela tuhý režim!

Potom jsme šli do studentské místnosti:

kde jsme se potkali s pár dalšími studenty a vyslechli si tak trochu neplánovaně přednášku nějakého pána z Číny, který propagoval nějaký program pro studenty, který jim mám přiblížit čínskou kulturu. Já osobně bych tam nejel ani za boha, vypadalo to jako totální vymývání mozků. O půl osmé hodiny čínské kultury a jazyka až do oběda, po obědě muzea a povinné filmy, večer diskuze s Číňany a tak dále a to všechno na jeden měsíc a za výhodnou cenu $5000 bez ceny letenek. No nekupto.

Potom jsme konečně na řadu přišli my a měli se studenty diskuzi o UWC, IB, jejich škole a tak všem možném.

Všichni byli samozřejmě zamyšlení:)

To trvalo asi půl hodinky a pak jsme šli na mítink s panem ředitelem, který je původem z UK a zástupcem ředitele. Pan ředitel byl hodně vážný, je vidět, že má školu pevně v rukách. Moc ho ale zajímala možnost, že by studenti přijeli na návštěvu naší školy, což se nakonec uskutečnilo.

--- Změna dějové roviny ---

16. dubna byla na naší škole mezinárodní konference o vzdělávání. Bylo na ní pozváno několik ministrů školství z Evropy (někteří přijeli, jiní poslali zástupce zástupce náhradní účetní) a plno dalších hostů. Znamenalo to, že jsem v úterý 15. Dubna musel řídit do Ljubljaně abych vyzvedl ty, kteří si nějak spletli zemi, do které mají přiletět. Mezi nimi ale byla milá slečna původem ze Singapuru, která na škole studovala před 10 lety, tak jsme fajně pokecali. Důležité ale je, že na konferenci byli pozváni taky zástupce ředitele z OG a jedna ze studentek, kterou jsme tam poznali.

--- Konec změny dějové roviny ---

Po mítinku s ředitelem jsme šli na oběd do školní jídelny (jídlo nebylo nejhorší) a pak už nás odvezli do Prahy, kde jsme se rozhodli zajít do Imaxu. Jak je vidět, tak Shashank měl v gaťách už v metru:

A co teprve po filmu:

P.S. byli jsme na tajemství moře či jak se to jmenuje:D:D

Potom nás několik šlo na hrad, ale bohužel jsme tam došli v době, kdy bylo všechno zavřené, tak si aspoň zapózovali:

a obdivovali katedrálu zvenčí:

a kochali se výhledem:

Den jsme zakončili v prvním pražském Starbucks, kde jsem nějakým způsobem očaroval servírky, protože mi zapomněly přinést kafe a tak jsem dostal jedno zdarma. No, a když jsem si ho šel vyzvednout, tak mi daly zase jedno zdarma:D Zajímavé…

No a v úterý jsem jel domů, jak asi víte. Za jeden den jsem stihl:

•Rozbít si kolečko u kufru

•Zajet domů, vyřídit asi 10 telefonátů

•Zajet do školy na velkou přestávku

•Zajet si na tajnou misi ke kadeřníkovi

•Zajet na oběd k babičce a překvapit ji a mamču

•Vyzvednout taťku a bráchu z Báňské (a překvapit je)

•Přemluvit mamku, aby mi v C&A koupila úžasné sako a komunistickou čepku

•Zajít s kámoši na biliard

•Přebalit si věci do polovičního kufru

•Připravit notebook na reklamaci

•Jít spát

Dobrý ne? Každopádně ve středu ráno jsem se vydal do Brna, kde jsem se připojil ke kamarádům, které jsem nechal v Praze a jeli jsme do Duina. V Rakousku jsme ale narazili na slepé a podezřívavé policisty, kteří zastavili celý autobus a nevěřili při pasové kontrole, že Shashank je Shashank a už to vypadalo, že si ho tam nechají. Shashank nakonec prošel, ale nějací afričani ne. Takže pro nás to skončilo dobře, JENOMŽE, autobus nabral hodinové spoždění a my jsme potom v Udine nestihli poslední vlak do Duina, takže nás čekala vzrůšo noc na vlakovém nádraží až do 5:20, kdy jel první vlak. Do Duina jsme nakonec dorazili nějak v sedm ráno, a pak hurá do školy…. (já měl naštěstí na devět) :D

Konec špatný, všechno dobré!!

Foto z Open Gate, studentka, která nakonec přijela i do duina je druhá zprava v přední řadě, Kamila.

Praga - Caput Regni I.

Od 22. do 28.2. jsem byl já, Mallika, Bongani, Samantha, Shashank, Sarah, Olivia a Enes na cestách. Zorganizoval jsem totiž výlet do Prahy, do které jsme dorazili po noci strávené v autobuse Student Agency v sobotu 23.2. kolem desíti hodin odpoledne. Načež začala obrovská honička za ubytováním. Byli jsme totiž ubytováni na třech různých místech - Já, Shashank, Sarah, Olivia a Enes jsme bydleli v hostelu blízko u IP Pavlova a tam jsme šli jako první. Dost mě překvapil, za €9 na noc byl fajnový. Byli jsme sice všichni na jednom pokoji, ale to bylo v pohodě, měli čisté koupelny, internet, snídani v ceně... Potom jsme šli do hotelu, kde se ubytovala Mallika, který byl asi tři zastávky tramvají od Václaváku. Mezitím jsme ještě měli na Václaváku hon na nejvýhodnější převod eur. To jsou takoví šmejdi ti lidi ve směnárnách! Někteří nabízeli jenom 20Kč za jedno euro. Zloději... Nakonec jsme našli jednu směnárnu, která dávala 24,7 Kč, to už se víc blížilo pravdě.. Poté co jsme úspěšně ubytovali Malliku (a málem jsme zůstali viset ve výtahu) jsme se vydali na Smíchovské nádraží, protože poslední dva, Samantha a Bongani, bydleli u mého prváka doma a ten bydlí v Praze 5. Na nádraží se staly dvě věci: Všechny přemohl hlad a poprvé utráceli - docela komplikovaně - české peníze a potkal jsem se tam s rodinkou. Po půl hodince nám jel vlak a pak na nás čekala 15-ti minutová tůra k cíli. Nakonec jsme to ale zvládli a všichni jsme byli pozváni na čaj a dort, který mamka od Tomáše připravila. Mají moc pěkně zařízený byt, všichni obdivovali houpací síť v obýváku - dost dobrý nápad!

Samantha z Hong Kongu

Bongani z JAR

Samantha a Sarah z USA

Celá skupinka

Poté jsme se vrátili zpátky do centra, dali si kebab blízko Stavovského divadla a rozdělili se. Rodinka šla na večeři ke známým a my se šli připravit na ples do Lucerny. Lucerna mě dost překvapila, je totiž obrovská! A hlavně vlastně celá pod zemí - divnéééé:D:D A parket klouzal jak mrcha. Ale jinak supr atmosféra, hrál tam živý orchestr, pití nebylo zas tak drahé a všichni jsme se bavili. Jediné, co mohli udělat lépe byl výběr vystoupení, nebyly nic extra. Dokonce jsme i uvažovali, že bychom tam zatančili ruedu a domluvili jsme to, akorát orchestr neměl noty a my u sebe zase cd... takže z toho sešlo... Kolem jedné ráno jsme šli ven a zakotvili v čínské restauraci na Václaváku, která byla otevřena až do tří (!) ráno. Já si dal jenom čaj, ale ostatní si objednali jídlo. A dostali toho tolik, že to pak stejně nesnědli mno:D A tož jejich problém:)

Sarah a Shashank z Indie

Samantha a Enes z Černé Hory

Olivia z Číny

V neděli jsme měli oběd s pár členy Czech United World Colleges National Committee, což jsou prakticky lidi, kteří mě vybrali, abych studoval v Itálii. Jídlo i atmosféra byly super, myslím, že se všichni bavili.

Bongani z JAR

Celá skupinka

Potom jsme šli šnečím tempem přes Václavák, Staromák a Karlův most na Malou Stranu, ve které jsem se rozloužil s rodinkou, která jela domů. No a my ostatní jsme to pomalu zabalili taky, protože jsme večer šli do Státní Opery.

Teda řeknu vám, na ní se stavitelé vyřádili. Je opravdu nádherná.

Ten večer hráli Aidu od G. Verdiho, která se jim hodně povedla. Nejvíc se mi líbil slavnostní pochod, udělali k němu SUPR choreografii. Fakt úžasné, skvělý zážitek.

No a to je pro tentokrát všechno, zbytek to be continued:)

The Best of Europe National Week

Jak už bylo předem avizováno, zúčastnil jsem se (konečně) mého National Weeku, který byl od 29.1. do 3.2. Náš týden byl hodně zvláštní a odlišný od ostatních a to už od začátku, protože první den nebylo pondělí, jak je zvykem, ale úterý, kdy jsme měli jak úvod do týdne - dvě videa, která jsou i tady na blogu - tak takzvanou Poetry Session, ve které jsme recitovali básně, zpívali písně a četli pohádky z našich zemí. Organizoval ji můj prvák Tomáš a trvala asi dvě hodiny. Za Českou Republiku jsme měli Bratříčku, zavírej vrátka a ještě jednu folkovou píseň, kterou já neznám - tu vybral Tomáš. Celá Poetry session se odehrála ve Fore dayroom, ve které jsme měli na zemi různé deky, na kterých lidi seděli, a podávali jsme čaj. Myslím, že jsme vytvořili docela pěknou atmosféru.
Ve středu byl Stereotype day a různé workshopy o našich zemí, toho jsem se ale vůbec nezúčastnil a netuším, nakolik tam lidi chodili, ale odhadoval bych, že to nebylo nic moc. Ve středu večer se ale vařilo, lépe řečeno se na struhadle strouhaly brambory na halušky. Poté, co jsem loni obětoval několik hodin a mililitrů krve na halušky ze dvou kilo brambor, tak jsem myslel, že mě klepne pepka. Naštěstí jsme tentokrát měli lepší bazmek a zvládli jsme čtyři kila brambor ve třech za hodinku a něco, což je snad světový rekord. Další den je holky ze Slovenska hodily do vody a vše bylo připravené na Taster Session, která byla ve čtvrtek v 8 hodin večer a kterou jsme všem vytřeli zrak.
Taster Sessions totiž obyčejně bývají obrovský zmatek. Lidi navaří plno jídla a pak mají stánky, kde si lidi chodí na ochutnávky. Takže se často promění v hon na jídlo a lidi si ho nakonec ani neužijou. My jsme to celé změnili a rozhodli jsme se, že z toho uděláme restauraci = přivezeme stoly a židle, lidi si sednout a my je budeme obsluhovat. Nápad krásný, až na to, že jsme nějak zapomněli, že ty stoly musíme nějak přinést. Naštěstí máme na škole takové ty skládací kempinkové, které se snadno převážejí v dodávce a tak jsem se nabídl, že je budu vozit. Naštěstí mi další lidi pomohli, ale i tak to trvalo zhruba hodinu je přivést a pak zase hodinu je odvést. Stálo to ale za to. Na stolech jsme měli „ubrusy“ z bílého papíru a na nich svíčky, všichni byli oblečení formálně a atmosféra byla moc fajná. Mně se na tom nejvíc líbilo to, že si lidi mohli v klidu sednout a pokecat a k tomu ochutnat jídlo. Kupodivu to šlo všechno strašně hladce, když jsme měli celkem snad 20 různých jídel. Fakt úžasné.
V pátek bylo vyvrcholení celého týdne – show. Tu jsem měl na starosti já a musím říct, že to byla dřina. Problém byl, že lidi zkoušeli své scénky a tance, což je samozřejmě dobře, ale tak nějak zapomněli na věci, které potřebují všichni – jako třeba na postavení jeviště, audia a světel. Nakonec jsem je dokopal k tomu jevišti, ale audio a světla už bylo na mě, což mi zabralo kolem hodiny a něco a mezitím ještě všelijakého zařizování a ježdění a zkoušení… no šílené. Začali jsme s půlhodinovým zpožděním a celá show měla asi 2 a půl hodiny a podle mě se docela povedla, i když tam samozřejmě byla lepší a horší místa:) Já jsem tančil ve slovanském tanci, potom v takové rytmické scénce “Bouře“ a pak jako vypravěč v další scénce. Mě se to docela líbilo Máme i video, snad se mi ho podaří nějak po kouscích dostat na youtube. Uvidíme:)
V sobotu jsem jel do Padovy, ve které jsem byl i loni, ale rozhodl jsem se, že si udělám dovolenou:D:D Bylo tam počasí na nic, poprchávalo, ale alespoň jsem na chvíli vypadl ze školy. A koupil jsem si tam obrovský deštník:) Takže spokojenost:) Nějak jsem se tam ale nachladil, a tak jsem večer nešel na naší párty. No a v neděli byl Movie Day – pouštělo se celkem 10 filmů, z toho jeden z ČR – účastníci zájezdu. Musel jsem ale pracovat do školy a ani na jeden jsem nešel. Co jsem ale slyšel, tak tam zas tak moc lidí stejně nebylo…
No tak to by bylo asi vše o našem National Week, teď mám pro změnu na dva týdny maturitu nanečisto, takže mám o zábavu postaráno. O tom ale zase někdy jindy… Snad taky někde najdu fotky z National Week – já sám jsem žádné nedělal, a potom je tu když tak dám:)

Nový řád

Celý týden jsem pracoval pro National Week - brzo o něm hodně napíšu, zatím se spokojte s jedním novým videem v sekci videa - že jsem si ani nevšiml, že nějak přibyla jedna cifra na počítadle. Nezbývá mi, než vám všem moc poděkovat, že se na blog vracíte a snad se vám pořád líbí.

Děkuju moc za více než 10 000 návštěv!

Honza

Tak jdeme na to!

Tak jsem zpátky v jámě lvové. Příjezd do Itálie byl v pohodě, v autobuse byla docela sranda, četl jsem knížku a zrovna když dali v autobuse film, který jsem neznal - nový Superman - tak jsme se blížili k Udine. Takže furt nevím, jestli tu Zemi zase zachránil nebo se mu to tentokrát nepodařilo... Do Duina jsem se dostal kolem půl druhé, dal jsem si sprchu a šel spát, protože za pár hodin jsem vstával do školy. No a hned to začalo.
Za ten týden jsem musel napsat tři eseje do Italštiny, esej do angličtiny a hlavně Theory Of Knowledge Essay. Ta je docela speciální, protože se spojí s EE a závěrem tohohle spojení jsou maximálně tři body, které se připočítávají do celkového skóre maturity. No a já samozřejmě mám rád svůj život co nejkomplikovanější a tak jsem se rozhodl, že budu psát 1200 slov o tom, jak důležitá intuice je v našich životech. A o čem může člověk furt psát? Zasekl jsem se na nějakých 500 slov a pak jsem už psal o všem možném:) Odevzdávalo se to toto úterý a kupodivu mě – samozřejmě na poslední chvíli – napadlo něco stravitelného. Nakonec jsem to stihl a odevzdal včas. Pak jsem si ale uvědomil, že za jeden víkend jsem prakticky napsal 3000 slov do všelijakých různých esejí, což je pomalu další Extended Essay…

Začaly také aktivity, takže kromě stejného Social service, fotografie a sborů, začala znovu salsa a hlavně lukostřelba. Ano, lukostřelbu jsem zkusil už loni(viz:
/jancervenka/2007/04/sports-week.html) , ale do konce února ji mám jako pravidelnou aktivitu. Navíc, doufám, že se mi podaří si ji nechat i potom, protože mě strašně baví, je tam skvělé prostředí, člověk tak fajně vypne mozek, a navíc, docela se mi daří. Aspoň mě tam pořád chválí a padá to do toho středu hodně slušně. Ale to je ještě ve hvězdách.. Navíc vůbec netuším, jak na tom budu s časem.

Tento týden začíná Evropský National Week, kterého se samozřejmě účastní i Česká republika, dneska jsme věšeli plakáty po škole.

Za dva týdny začínají Trials – maturita nanečisto. Celá ta sranda bude trvat asi týden a půl a skončí v pátek 22.2., to se dozvíme výsledky a hned potom nám začne Spring Break, během které pojedu ještě s dalšími 7 lidmi do Prahy – budu tam od 23. do 27.2. Jestli se mi podaří / vyplatí jet do Ostravy to ještě nevím, ale rozhodně o tom popřemýšlím.

No a po návratu z Prahy začnou naostro ústní zkoušky do jazyků, na konci dubna mi začíná svaťák a pak se jde na to. Abyste věděli.

Roman Holiday III.

Pátek jsem téměř celý strávil s Francescou a Catarinou - dcery dvou sekretářek na naší škole. Potkali jsme se na té audienci u prezidenta. Původně jsme chtěli jít do Vatikánských muzeí a dokonce jsme i vstali brzo ať tam jsme co nejdříve. Nakonec jsme ale narazili na frontu, která byla delší než fronta na banány a fronta na babské záchody dohromady. Přísahám bohu, ta fronta byla dlouhá minimálně kilometr a půl. Šel jsem ji totiž prozkoumat a zjistit slabé body, tak jak mi má česká nátura velela. Japončíci ale byli neoblomní a vyhrožovali svými drahými foťáky, takže jsme si řekli, že do Vatikánských muzeí se dostaneme tak asi v příštím životě. Tak když jsou to debilové a otevřou největší muzeum světa v osm hodin ráno a zavřou ho... o půl jedné. No nezabili byste je? My jsme se rozhodli, že agresivní nebudeme a tak jsme šli navštívit souseda - Svatopeterskou katedrálu.

Musím říct, že čelní pohled se mi vůbec nelíbí. Kdyby tam nebyla ta kopule, tak by vypadala jako nějaký palác, který má trochu větší dveře:

Na prohlídku se čekala fronta, ale tady jsme využili anonymity deštníků. Pršelo a ony ty deštníky tak nějak člověku splývají v jedno a díky tomu jsme předběhli frotnu no... ehm:) A za chvíli jsme se dostali dovnitř:

No, řeknu vám to upřímně. Nic moc. Asi je to tím, že miluju gotiku, že se mi ta katedrála zdála jakásik... čudná...  Všude samé římské sloupy, plno zlata, ale když jsem se na to podíval zdálky, tak musím říct, že se mi třeba i ten náš sv. Vít líbí víc. Na druhou stranu, v Praze nemáme pietu od Michalangela:

No a teď vám tu dám všelijaké jiné fotky, udělejte si názor vlastní:

ani ve Vatikánu se nebrání nejnovejším technologiím:D

V podlaze střední lodi jsou seřazené všechny katolické katedrály světa podle své délky. Nejdelší je samozřejmě katedrála ve Vatikánu, druhá nejdelší je katedrála sv. Pavla v Londýně, která je dlouhá 158 metrů no a ten náš Víťa je dlouhý 124 metrů. Řekl bych ale, že v Top 20 určitě je...

Po návštěvě katedrály jsme už museli prchat na konferenci o vzdělávání, která se konala v budově ministerstva zahraničních věcí, které se nachází ve velmi ehm... moderní ... čtvrti Říma a je zcela odporně hnusná a postavená ve fašistickém stylu.. Tam musí chodit všelijací ti diplomati strašně rádi:

Museli jsme asi půl hodiny čekat venku a tak jsem se rozhodl, že vyfotím pár lidí:

Moje tutorka Viviana se svým bývalým studentem

Náš sbormistr a učitel hudby Stefano Sacher jako kněz

Bývalý ředitel a zakladatel školy David Sutcliffe bývalou studentkou školy

Bohužel veškerá sranda skončila na té konferenci, která byla dosti nudná... Ani psát se mi o tom nechce. No a potom jsme si každý hledali svoji cestu domů, já to vzal přes jeden super stánek s kebabem, který ovlivnil plány i na další dny.. Ale o tom zase někdy příště;)

Rychlé info

Dámy a pánové, je mou ctí Vám oznámit, že Jan Červenka úspěšně dopsal svou esej o Solárních panelech o délce 25 stran. Mrcha odolávala do konce, samotné vytisknutí trvalo přes čtyři hodiny, ale nakonec podlehla.

Beru ji domů, tak se na ní budete moci podívat;) Byl to fakt porod...

Další info: Přijedu domů v sobotu v 10:30 dopoledne na ÚAN, jako vždy klasickým žlutým autobusem Student Agency;) Takže, bohužel, nestihnu stužkovák, teda jenom, jak už jsem říkal několikrát, ho nepotáhnete až do příjezdu, v tom případě bych se tam moožná mrknul:) Takže taková malá výzva;)

Další info: Dneska ráno jdeme na audienci k Dalajlánovi (!) (ten z Tibetu...) Je to velké překvapení, dozvěděli jsme se to minulý týden. Z nějakého důvodu je v teď v Udine, což je město asi půl hodinky od Duina. Takže po papežovi další audince s takovou personou:)

Poslední info: Vidím, že se návštěvy nebezpečně blíží Mount Everestu;) Takže: Ten, kdo mi pošle na email obrázek obrazovky s počítadlem na čísle 8848 (tohleto číslo mě naučila paní profesorka Holá a mě se dobře pamatuje, takže ho nehodlám měnit kvůli nějakým šíleným vědcům...) tak dostane cenu. Když to bude někdo z rodiny, tak jednou umyju chodby navíc :D:D a když to bude někdo odjinud, tak dostane dáreček;) Takže, žhavte myši, ať to kliká!!

P.S. S Římem budu pokračovat co nejdřív...

Roman Holiday II.

Další den, ve čtvrtek, jsme dopoledne šli do Kapitolských muzejí. Ano, pokud vám něco vrtá v hlavě, tak máte pravdu – učitel/ka (zdravím paní Struškovou) vám určitě řekl/a, že Kapitol je jeden z vrchů, na kterém se starověký Řím rozkládal. Co víc, otevřete okno z Kapitolských muzeí a vydíte... Forum Romanum. Jenom tak si tam stojí... Před tím, než vykouknete z okna, se tam ale musíte dostat. Muzeum jako takové má sbírky hlavně ze starého Říma a dvě hlavní atrakce: Chlapce, který si z nohy vytahuje trn:

A známé sousoší Romuse a Remuse se lvicí:

Dále tam byla i jezdecká socha, mám pocit Marka Aurelia.. A mám pocit, že je to nejstarší jezdecká socha, na které kůň stojí jenom na třech nohách. Pak nic a lidi na to znovu přišli až v nějakém 17. století nebo tak:

Mě osobně se víc líbil ten chlapec, je to takové srandovní:) navíc ta socha nemá jiné jméno, prostě se jí tak říká:) Celkově to muzeum bylo fajnové, ale nejvíc mě fakt překvapil ten pohled na forum romanum:

Moc jsem si ten pohled ale neužil, protože jsem se musel dostat zpátky a tak pomalu pádit do rezidence, kde jsme měli oběd. Po obědě jsme se museli připravit na Quirinale. Je to něco jako Pražský hrad – sídlo prezidenta. Akorát není tak velký, nemá katedrálu, a není na kopci, takže docela nudný... A proč jsme tam šli? Protože jsme měli audienci s prezidentem Itálie – Giorgio Napolitano. A tentokrát ne tak jako s papežem, na náměstí spolu s tisíci dalšími lidmi, tentokrát jsme tam byli jenom my. A co víc, v sále, kde nepouští veřejnost. Když jsme tam vešli, tak jsme byli ohromeni. Zeptal jsem se Henryho Thomase, což je učitel, který snad ví všechno (učí o umění na škole a dokáže půl hodiny mluvit o způsobu držení ruky na obraze a zní to jako ta nejlogičtější a nejzajímavější věc na světe) a on řekl: „Nevím! O tomhle se nikde nedočteš, tady nikdo nebyl, tady chodí jenom velvyslanci. Netuším“ Tož to jsem zapnul foťák a fotil jsem:

Dokonce byly otevřené dveře ještě do nějakého sálu, tak jsem nakoukl a mačkal spoušť jak divý:

Prezident přišel na minutu přesně a nesměli jsme během audience fotit. Prezident je docela starý, určitě starší než Klaus. První měl řeč prezident naší školy a pak on. Pak zpíval sbor, spolu se mnou. Potom pět předem vybraných studentů položilo předem dohodnuté otázky. Teda řeknu vám, být prezidentem, tak se unudím k smrti, protože studenti byli natolik kreativní, že se ptali na globální oteplování a imigraci apod. Tak první mu řeknou, jak jsme skvělá škola a pak se ho studenti zeptají na něco, co musí říkat v každém pitomém rozhovoru... No prostě kreativita sama... No nic...

Velkým překvapením bylo, že po celé ceremonii, která trvala 50 minut (což je v politické sféře docela dost) k pěveckému sboru přišel chlápek, že se panu prezidentovi moc líbilo naše vystoupení a zařídil nám s ním prohlídku. Bylo to super, ten chlápek byl dost odvázaný. V jedné místnosti byl takový klasický sekretář, který u nás má každá hraběnka, takže žádné velké překvápko, on ale odněkud vyhrabal klíč a otevřel nám ho a ukázal všelijaké tajné zákoutí. Všichni byli jako u vytržení, žhavili blesky foťáků, jako kdyby tam stála Madonna. Tak jsem se přidal, ať nejsem za vola, když mám velký foťák (už jsem tu psal, že jsem měl profi foťák zrcadlovku, kterou používáme během hodin fotografie, které mám?) a fotil jsem taky:)

No a poslední zajímavou místostí byl taneční sál, který byl docela normální, ale zajímavostí bylo to, že je v něm největší koberec v evropě... čijavím kolik metrů čterečních... ale aspoň 100.. No asamozřejmě byl celý ohraničený, ale on se s tím neštval, dal zábrany pryč a řekl,že si na něm dáme foto:D:D Takže my normálně v botách stojíme na největším koberci v Evropě a usmíváme se do foťáku... tož taky se dá:)

//fotku musím někde získat...//

No a pak už prohlídka skončila, já jsem se šel převlíknout a pak jsem šel na pizzu. A pak spát:)

A teď pár foto na závěr:

Já a Urška ze Slovinska

Já a prima Lucia ze Slovenska

zleva: Natasha z Malajsie, Sarah z USA a učitel Stefano - naši dirigenti

Panorama Říma

a nakonec quiz:D Poradí mi někdo, jakého pohlaví je socha???????? Já na to čuměl a nic nevyčuměl...

Roman Holiday I.

Honza ante portas – to si možná Římané mysleli, když jsem do jejich města přijížděl. Byl jsem ale s celou školou a rozespale jsem vystupoval z nočního vlaku, ve kterém jsem vůbec neusnul. To bylo ve středu 14. Listopadu a hned poté, co jsme vylezli z vlaku, jsme dali kufry do autobusu a pádili za papežem. Před svatopeterskou katedrálou na nás čekala dodávka ze školy plná vlajek, já si vzal tu českou a pádili jsme na náměstí.

slavné sloupořadí před chrámem

fotka z internetu.. ať si to dokážete představit celé

taky máte pocit, že ten chrám z venku vypadá spíše jako palác? Asi jsem zvyklý na gotiku, ale zvenku mě teda moc neohromil.. zvlášť pokud není vidět kupole, tak fakt vypadá jako palác s divně velkými dveřmi...

Lidi z toho měli druhé Vánoce – vidět tolik vlajek z celého světa... Během cesty náměstím, které bylo docela plné, jsem potkal hodně českých výprav a pomalu jsem zjistil, že mám lístky do první řady... Místa hned pod schody byla naše, asi 7 řad. Já seděl ve třetí řadě a foťák jsem měl připraven.

Papež přijel ve svém papamobilu docela načas a začal všem žehnat, projel se hlavní ulicí a pak po schodech nahoru a usadil se na pódiu. Tím začala ceremonie dlouhá asi hodinu a půl, během které papež mluvil v několika jazycích a postupně zdravil všechny organizované výpravy, i nás.

Potom jsme odešli a autobusy nás zavezli do našich rezidencí. Začalo pršet, takže to nebylo nic moc, protože jsme museli s kufry chodit i pěšky. Celkem byly tři rezidence: Domus, který byl pro sekretářky a hosty, Minozzi, ve které jsem byl já a Tiattini, která byla pro zbytek. Všechno to jsou kláštery, ale různě striktní.

Nejlepší rezidence byla rozhodně ta moje. Patřila sice mnichům, ale byl to prakticky hotel. Byli jsme v nádherné budově a každý pokoj měl vlastní sprchu a záchod. Já navíc bydlel s Mikem a Adrianem (prvák ) v posledním patře a náš pokoj byl rozdělený na dvě menší patra se soukromým schodištěm. Dole spal Adrian a byla koupelna a nahoře já a Mike. Dokonce pokoje každý den umývala uklízečka. Úžasné. Navíc, byli jsme deset kroků od Piazza Navona, což je nejhezčí náměstí v Římě. Určitě ho taky znáte, je to náměstí, ve kterém v Římských dobách byl stadion, který prý napouštěli vodou a měli tam velké námořní bitvy...

Druhá rezidence, Domus, byla prý taky fajn, akorát měli divné sprchy... víc o tom nevím. Zatímco Tiattini byla rozhodně nejhorší. Byl to docela humus, pokoje se sedmi postelemi, dvě sprchy na 60 lidí a to i s učitely.. asi není co dodat, holt měli smůlu... Všechny rezidence ale byly dost blízko sebe, Domus a Minozzi na jedné straně Piazza Navona a Tiattini na druhé. Co se týče lokalizace, tak to bylo excelentní – místo, kde by každý turista chtěl bydlet, kousek odevšad.

Po příjezdu jsme měli oběd a pak jsem si šel lehnout, byl jsem úplně mrtvý. Vzbudil jsem se asi v sedm a vydal jsem se na malou procházku blízkého okolí. Viděl jsem toho ale hodně – samotné náměstí Navona, Pantheón, Fontana di Trevi... a o zbytku příště, nechci vás unavit. Dám vám tu ale pár fotek:)

Naše slovenky, Verčka vlevo a Lucia vpravo

Mallika a Shashank z Indie

Já a Kalindi

My co si rozumíme - komplet:) Horní řada zleva: Julius, jeho žena Jana, prvačka Lucka a moje co-year Verča.

Spodní řada zleva: Já, prvák Tomáš a Jakub - syn Julia a Jany

a teď fotky lidí čekajících na papeže:)

prvačka Marcela

druhačka Valeria z Itálie

prvačka Isis z Brazílie

Stydím se

Ahoj, no tak vůbec nestíhám.. Pořád je co dělat, některé věci už se ale rýsují. EE mám téměř hotovou, čekám jenom na komentáře od učitelky abych ji mohl vylepšit co to dá a je to.

Takz se mi podařilo dodělat přihlášku na univerzitu, na kterou se hlásím: Macalester College (www.macalester.edu) Musel jsem napsat tři eseje a pak vzplnit stoh formulářů - mám pocit, že o mě ví více než já... Na druhou stranu se ale dozvím, jestli mne přijali nebo ne už před Vánoci a dobrá věc je, že když mě přijmou, tak rozhodně dostanu plné stipendium.. Cool eh?

Navíc, za půl hodiny jedu na týden do Říma. Jedeme tam v rámci oslav 25. výročí založení školy a budeme mít audienci s papežem, prezidentem, premiérem a ministrem zahraničních věcí Itálie. A potom taky hodně volna:) Půjdeme i zadarmo do nějakých muzeí a tak... No a potom jedeme na tři dny do Milána. Vrátím se až ve čtvrtek ráno, celý den pak mám volno, tak se budu snažit napsat na blog trochu více i z minulosti.

Jinak, už oficiálně jedu domů, přijedu v sobotu 15. prosince myslím, že o půl jedenácte ráno. Tak se těšte!!

I Dolomiti

Nebojte, česky ještě umím. Já jenom, abych vás naučil, že Dolomity jsou v italštině I Dolomiti... A jak víte, právě do Dolomit jsem jel s naší horolezeckou skupinou od 28. - 30. září.

V pátek vypadalo počasí tak všelijak, respektivo bylo hrozné. Původně jsme měli vyjet v šest hodin ráno, ale už ve čtvrtek večer jsme se dohodli, že to nemá cenu, že stejně horolezčit nebudeme. Takže jsme se sešli v pátek o půl jedenácté abychom se dozvěděli, že se pojede o půl jedné, protože v Dolomitech bylo 10 cm nového sněhu a navíc lidé, kterým patřila chata, ve které jsme bydleli, dříve nemohli.

O půl jedné jsme nakonec vyjeli, ale za stálého deště. Cestu tam řídil Rodrigo, který je druhák z Čhile a který je, stejně jako já, autorizovaný řidič dodávek ve škole. Celou cestu jsem odpočíval a poslouchal hudbu, ale i tak těch 5 hodin v dodávce neuplynulo ani trochu rychle… Někde kolem Benátek přestalo pršet a dokonce se i trochu vyjasnilo, tak jsme měli naději…

Bydleli jsme v chatě, která byla dříve železniční stanicí, dráhu ale zrušili už před několika desetiletími. Byla docela velká, celkem v ní měli postele snad pro 40 lidí, ale v docela vojenském způsobu. Na ty dvě noci to ale bylo v pohodě.

Hned po příjezdu šli všichni studenti na hodinovou procházku po okolí, zatímco učitelky (Anne Brearley a Saskia van Kampen) vařily. Výhledy z chaty byly rozhodně pěkné:

Po dobré večeři jsme se všelijak bavili a kolem půlnoci jsme šli spát, protože jsme v sobotu vstávali v sedm ráno. Po snídani jsme se dozvěděli, že nebudeme žádné technické vybavení potřebovat, protože nebudeme chodit na Via ferratě, což je horolezecká cesta s železnými lany, na které se člověk musí připevnit karabinami a ty potom přes provaz propojit se sedákem. To ale neznamená, že to nebylo dobrodružné…

Vyjeli jsme do výšky cca 2000 metrů a vydali se na cestu. Všude bylo snad po kolena nového sněhu a pro lidi, kteří sníh viděli poprvé v životě (prvák Bongani z Jižní Afriky například) to muselo být docela vzrůšo. Upřímně řečeno, připadal jsem si jako v Pánu Prstenů: Dvě věžě, když se Společenstvo prstenu snaží dostat přes to pohoří… No a myslím, že z obrázků budete mít stejný pocit:

Odpočinuli jsme si až po 4 hodinách chůze u hospody, která byla u horní stanici lanovky. Bohužel, nebyla ještě lyžařská sezóna, takže hospoda byla zavřená. Vybalili jsme si naše jídlo a i tak nám bylo dobře, když začalo trochu sněžit. Pak už jenom zbývalo sejít sjezdovku dolů a svézt se domů. Problémem bylo, že dodávky jsme měli jinde a tak musela Anne Brearley a Rodrigo stopnout auto, aby je vyvezlo nahoru a aby nás potom oni mohli vyzvednout. Šli tedy trochu napřed.

Sjezdovku jsme sešli snad za půl hodiny, ale pak jsme museli dole čekat snad ještě hodinu, protože oni žádné auto nestopli a tak museli jít v horských serpentinách asi 3 kilometry do kopce. Rozhodně jsme se ale nenudili, dělali jsme si srandu z projíždějících aut a jedno auto dokonce zastavilo a začali se s námi fotit:)

Nakonec jsme se ale dodávek dočkali a dovezli jsme se domů. Před večeří jsme si navíc zajeli do městečka, ale jenom my studenti:) Učitelé jsme zase nechali, ať vaří:)

Po večeři jsme se zase bavili a kolem půlnoci šli zase spát. V neděli jsme už měli těžší program: Via ferratu. Tentokrát jsem řídil já, ale nebylo to moc daleko. Naskytl se nám tento výhled:

Myslel jsem si, že si jenom kousek vylezeme a pak budeme někde cosik dělat, a uvažoval jsem, jestli vůbec někdo někdy byl na vrcholu té hory. Pak jsem se dozvěděl, že právě tam směřujeme… no…

Cesta měla dvě fáze. První byl, když se podíváte na fotku, výšlap podle vyschlého koryta řeky (bílé kameny na fotce) To bylo výškové převýšení přibližně 400 metrů a zvládli jsme to snad za půl hodiny, maximálně tři čtvrtě. Takže makačka… Pak jsme si nachystali výstroj a šli jsme do toho. Cesta byla dlouhá (asi 6-7 hodin) a hodně vyčerpávající. Myslím si ale, že fotky mluví za vše:

Nakonec jsme dosáhli vrcholu a zapsal jsem se do deníku, který tam byl schovaný.

Tam jsme si poprvé odpočinuli a snědli oběd. Asi po půl hodině jsme udělali vrcholové foto a šli jsme dolů, ale jinou cestou.

Zase jsme se chvilku brodili sněhem, ale pak jsme měli žůžo sestup dolů. Zase to bylo vyschlým korytem řeky, které ale bylo tvořené z části sněhem, ale hlavně malými kamínky, které se sesouvali dolů, takže člověk si připadal, jako kdyby šel dolů ze schodů, ale ty schody vždycky trochu sjeli dolů. No prostě žůžo. A ty skály po obou stranách!

To ale byla jenom polovina sešupu dolů, druhá už tak pohodlná nebyla, prostě klasický sestup dolů po velkých kamenech a nakonec v lese. No…. Když jsme nakonec došli dolů, nechtělo se mi věřit, že jsem to vůbec vylezl. Na údiv ale nebylo moc času, protože jsem řídil domů.

Když jsme dojeli do Monfalcone, tak jsme celý výlet zakončili večeří v pizzerii, kde měli výborné pizzy. Dobrý konec, ne?

Pro vaši informaci: Ta skála se jmenuje Punta fiames a začali jsme v nadmořské výšce 1 355 m. n. m. a vrchol je 2 245 m. n. m.

No a poslední foto jsou naši instruktoři, kteří nám pomáhali:

Always Look On The Bright Side Of LIFE

Tak tento týden je jeden z nejabsurdnějších, které jsem snad ve svém životě zažil.
Všechno to začalo tím, že škola pomohla dvěma institucím s organizováním show = celou show jsme dělali my...
Já jsem byl členem normálního sboru a potom komorního sboru, který letos založil Álvaro ze Španělska a musím říct, že je to dost dobré. A teď ty show...
V neděli jsme měli generálku na univerzitě v Terstu, která trvala 7 (!) hodin. Vyjeli jsme ve čtyři a vrátili se kolem jedenácti večer. Takže neděle v kelu.
V pondělí se ve stejném sále konala samotná show, před ní jsme ale ještě měli jednu generálku, čili celkem celé mecheche trvalo více než 8 hodin. Co víc, byli jsme součástí nějakého nudného předávání cen za práci ve fyzice nebo co... Takže jsme je tam prakticky bavili... Ale show jako taková byla výborná, hodně skvělých skečů. S komorním sborem jsme zpívali nádhernou španělskou píseň Te Quiero a v sále jsme rozplakali několik lidí z Latinské Ameriky, tak to asi bylo dobré…
V úterý jsme žádnou show neměli, zato bylo plno zařizování. Měl jsem rozhovory s dvěma univerzitami v USA: College of the Atlantic a Dartmouth College. Ta první je malilinká univerzita (300 studentů) a ta druhá je naopak jedna z nejlepších v USA… Uvidíme. Na rozhodování mám ještě čas. Po rozhovorech jsem měl další zkoušku komoráku a plno dalších věcí, takže jsem byl večer rád, že jsem rád.
Ve středu jsme měli další show, tentokrát v Nuova Gorizia, což je město na hranici mezi Itálii a Slovinskem (něco jako Český Těšín a Cieszyn). Problémem je, že od úterý je tady hnusné počasí a tudíž jejich původní plán organizovat show na náměstí,které je v Itálii, musel být změněn a nakonec jsme byli v kulturním domě ve Slovinské části města. To způsobilo plno problémů s vízy a nakonec plno lidí tam bylo semi-legálně. Všecko to nějak domluvil Slovinský papaláš v Evropské Unii. Jediný problém byl, že na cestě zpátky dělali celníci dusno, tak jsme museli asi půl hodiny čekat. Nakonec se to ale všechno vyřešilo. Show samotná nebyla tak dobrá jako ta v neděli, aspoň podle mě. Hlavně tam bylo málo lidí, protože ne všichni věděli o změně místa konání… Ale tak na to jsme tady zvyklí žejo…
Kromě show jsem ještě začal znovu pracovat na World Literature Essay, kterou jsem sice napsal už loni o Vánocích, ale napadlo mně poprosit IB učitelku v Praze, aby se mi na ní podívala. Napsala mi hodně důležitých komentářů a tak jsem to musel ze čtvrtiny přepracovat. K tomu se ještě přidal test z Italštiny a z matematiky, takže jsem se měl co otáčet.
V pondělí taky začala učit nová učitelka fyziky. Je původem z Íránu, ale už snad deset let žije v Itálii a umí i anglicky. Není nejhorší, akorát se musí rozjet… Problém je, že tak, jak jsem předpovídal, se i stalo. Měl jsem takové špatné tušení, že krásné počasí skončí v okamžik, kdy přijede ta učitelka, která mi je schopna pomoci s mojí Extended Essay. A taky že jo. Od úterý je hnusně. Prakticky od úterý prší non-stop. Takže s panelem si ani neškrtnu… Ach jo… Příští týden by snad mělo být pěkně…
No a aby toho nebylo dost, tak máme tento týden dlouhý víkend = v pátek je volno. Já ale jedu s Climbing do Dolomitů lézt po skalách. Jediný problém je, že v Dolomitech sněží a prší… Měli jsme původně odjet dneska ráno v šest, pak se to posunulo na 10:30, no a nakonec je to 12:30. Takže uvidíme. Budeme tam bydlet v jakési chatě, takže jsem si vzal plno věcí na práci a přinejhorším budu celou dobu pracovat, když počasí bude hnusné a nikam se nepůjde… Aspoň si trochu odpočinu od Duina, když už nic. A nakonec to možná bude i dobré…

(√49)×2³×5³

Vůbec jsem si nevšiml, že počet návštěvníků již přesáhl počet uvedený v nadpise!

Děkuju moc! (Snad je co číst...)

Oslavy

Jak asi víte, tak moje škola letos slaví 25. výročí svého založení. A v sobotu jsme měli první událost spojenou s oslavami.

Touto událostí byla inaugurace nového školního Auditoria Prince Raimonda. Princ Raimond byl Duinský princ, který zemřel asi před 20 lety a významně se podílel na vzniku školy. A auditorium je kousek od Foresterie a je jakoby součástí Scuderie (v italštině scuderie znamenají stáje - ve středověku tam chovali koně... Foresteria totiž byla kasárna), ve které už má škola učebny pro studenty, co studují muziku a úložné prostory. Celá stavba trvala několik let a celkem stála přes 5 miliónů eur, což je skoro 150 miliónů Kč... 

Ještě před jeho oficiálním otevřením se v něm konala výstava, která byla v přízemí. Přivezla jí paní Hartmann, což je žena po zesnulém Erichu Hartmannovi, který je velmi slavný fotograf. Dokonce je po něm ve škole pojmenované naše Art centre a protože nás měl rád, tak jeho žena (která má školu taky ráda..) pro školu sesbírala fotky a uspořádala premiéru fotek jejího manžela, kterou nazvala Music Makers.. Moc pěkné fotky...

Samotné auditorium je v prvním patře a je v něm taky zbrusu nové koncertní křídlo, které stálo 50 000 € a je to klavír excelentní kvality, jedna z nejlepších značek na světě. Musím ale zjistit jméno...  A aby klavír jenom tak nestál, tak se na něho i hrálo. Byl to asi hodinový koncert, který byl moc příjemný poté, co jsme museli asi hodinu poslouchat proslovy...

A aby se v auditoriu mělo co dít, tak v něm budeme mít každý týden Assembly, což je supr, protože se nebudeme muset tlačit ve Fore a taky tam budeme mít více pohodlí, než na campingových dřevěných lavicích...

a teď pár fotek...

Vstup do auditoria

Krásný strop v samotném auditoriu

Zleva: prváci Juar a Ingrid z Norska

Zleva prváci: Urška ze Slovinska, Brook z Etiopie, Marina z Chorvatska, Laura z Litvy, Lucia ze Slovenska, Valdone (druhačka), Ance (druhačka),  Andrea z Venezuely

Zleva: Ann Abrioux (moje učitelka angličtiny), Peter Howe (Kanada, zástupce ředitele), paní Hartmann

Zleva prvačky: Urška ze Slovinska, Darya z Ukrajiny,Marija z Makedonie

Bongani z Trinidad a Tobago a Isis z Brazílie

Zleva: druhačka Anna a její prvačka Myrtó z Řecka

Zleva: prvačka Meltem z Turecka a druhačka Ansally

Chvilka k zamyšlení

V jednom dokumentu, který jsme sledovali během ToK, byl uvedený docela zajímavý paradox, který vám tu popíšu.

Knihovnice ve školní knihovně musí sepsat katalog všech knih. Proto vezme jednu knihu po druhé a po dlouhých hodinách práce katalog dodělá. V knihovně je ale docela dost svazků a tak nakonec katalog samotný je docela velký a v pevné vazbě. Po dokončení práce a zavírání katalogu se však zamyslí. Neměla bych ten katalog uvést taky? Je to přece jenom kniha....

Zanedlouho se pár chytrých úředníků rozhodne, že v centrální státní knihovně by měl být katalog všech knih ve všech knihovnách země. Všichni knihovníci tedy zašlou své katalogy do centrální knihovny a starý knihovník musí sepsat centrální katalog. Bohužel, má jeden problém. Někteří knihovníci se rozhodli katalog zahrnout do seznamu knih, a někteří ne. Proto se náš knihovník rozhodne mít dva obrovské katalogy: Jeden, ve kterém jsou všechny katalogy, které zahrnují samy sebe a druhý, ve kterém jsou všechny katalogy, které samy sebe nezahrnují.

Na konci této mravenčí práce má však problém. Má do svých katalogů zahrnout samotné katalogy? A který do kterého?


No? Co byste udělali vy?

Půlkulatiny

Ať počítám jak počítám, tak to vypadá, že tohle je příspěvek č. 150. Takže trocha statistiky (je sice nudná, ale má cenné údaje):

počet příspěvků: 150
počet písmen:  446 643
počet slov: 78 313

počet slov/příspěvek: 522,1

Zbylé údaje pro Word, Times New Roman, velikost písma 12

počet řádků: 6 820
počet paragrafů: 1737
počet stránek: 138

počet návštěvníků: 6 935 = 46,23 návštěvníků na každý příspěvek

počet komentářů: 737= 4,91 komentářů na každý příspěvek

první zpráva: 29. srpen 2006 z toho vyplývá, že každý 2,5 den jsem napsal nový příspěvek (každý 1,7 den, když nepočítám zimní prázdniny)

Když to porovnám s minulou statistikou, tak je pravda, že píšu méně často (méně času, bohužel...) ale zato píšu delší příspěvky, takže nakonec to vyjde plus minus nastejno....

Takže děkuju za to, že na stránky chodíte a snad se můj blog dožije i 200. narozenin!

Papá, pane profesore!

A teď třešnička na dortu pro zasmání… Učitel fyziky nakonec přijel po dvoutýdenním zpoždění minulý pátek pozdě večer. O víkendu jsem ho jednou potkal v menze a tak jsem ho pozdravil a byl jsem celý zvědavý na pondělí, kdy jsme měli hodinu fyziky. Řeknu vám, byl to chaos. Učitel nevěděl nic o ničem, my jsme mu museli všechno vysvětlit a i tak to vypadalo, že to jde jedním uchem tam a druhým ven. Takže nadšení opadlo hned po začátku hodiny… To by se ještě dalo přežít, je mi jasné, že byl nový, a že se musel zorientovat a tak… Akorát jsem měl takové podezření, že neví NIC o naší škole a NIC o IB, bez čehož se tady nedá učit… Každopádně, věřil jsem ve změnu. Jaké bylo moje překvapení, když jsem v úterý zjistil, že pan učitel vzal do zaječích a vrátil se do Hong Kongu!!!

No to mi řekněte, co to je za profesionála. Jak si může dovolit učit na mezinárodní škole a pak si po jednom dni sbalí saky paky a papá! No prostě trapas.

Takže… Jsem bez učitela fyziky, bez EE supervizora…. Takže je to všechno, bez pardónu, v prdeli… Ale já jsem optimista… Za pár týdnů prý učitel má být. A zatím nám snad někdo pomůže… Ale úplně totálně se vidím, že jak bude všechno vyřešeno, tak začne hnusné počasí a já si budu moci ten svůj solární panel tak akorát pověsit na zeď…. Takže mám sekundární plán, a to spolehnout se na Maurizia, který mi pomáhal už dříve…